Je daleko snazší předvídat minulost než budoucnost

Pan profesor Miroslav Novák si pro včerejší večer v Golem Clubu vybral téma: "Neselhali sociální vědci, když většina z nich byla zaskočena pádem Sovětského svazu?" Odpověď není vůbec jednoduchá. Nikdo nedokáže předvídat konkrétní události, ale je možné sledovat trendy (procesy) a na jich základě usuzovat. Západním sovětologům výrazně komplikovala veškeré bádání skutečnost, že nebyla k dispozici data buď vůbec anebo jen komunisty zfalšovaná. To se týkalo především ekonomické situace země. Uchylovali se tedy k pomocným nástrojům, jako například k demografickým datům, která byla publikována, protože si pravděpodobně soudruzi plně neuvědomovali, že z nich lze ledacos vysledovat. Přesto byli autoři, kteří dávno před rokem 1989 vývoj vedoucí k pádu sovětského bloku předvídali, a dokonce se trefili i do předpovědi, že následovat bude nacionalistická autokracie. Autora toho reportu napadlo, že je to trochu jako předvídat vývoj burzy cenných papírů. Vždycky se někdo trefí a po bitvě tomu pak rozumí úplně všichni. I analytici:-)

Na dotaz, do jaké míry můžeme na bázi poznání tehdejších procesů a studiem současných trendů usuzovat, jaký bude další vývoj Ruska po případném konci současného prezidenta, si pan profesor netroufl vyslovit žádnou prognózu. Podle jeho slov není pravděpodobné, že by Západ byl schopen přivést toto nové impérium hospodářsky do situace, že by současný režim padl. Aktuální situace se nedá srovnávat s dobou Reaganovy administrativy, o které se často říká "Sovětský svaz uzbrojila", byť například program "Hvězdných válek" byl vlastně jeden velký bluf. Nicméně například polské hnutí odporu hodnotí pan profesor vysoce, protože šlo, na rozdíl od našeho disentu, o masovou záležitost.

Hlavním hybatelem konce Sovětského bloku byl podle něj M. Gorbačov. Neznal starou poučku, že žádný absolutistický režim nepřežije pokus o vlastní reformu. Komunismus sovětského typu byl zcela nereformovatelný, a proto Gorbačovovy reformy vedly k jeho pádu. Pokud mluvíme o liberalizaci ekonomiky, ta může do velké míry proběhnout i bez liberalizace politiky. Příkladem budiž Čína, která do značné míry zavedla tržní hospodářství, ale jinak je tamější režim krutě represivní.

Závěrem: Sociální vědci ve valné většině selhali už proto, že v té době šlo především o americké akademiky, kteří se nechali ve své naivitě sovětskou propagandou natolik zblbnout, že věřili, že SSSR je industriální velmocí s pluralitním systémem. Někteří dokonce mysleli, že komunismus postupně nahradí kapitalismus.

To je pro nás, kteří jsme v tom žili, absolutně nepochopitelné a potvrzuje to v mých očích i současnou situaci na amerických univerzitách, ze kterých přicházejí i do Evropy nejrůznější neomarxistické bludy.