Kunsthistorik přijel na kole

Spíkry v Golem Clubu je možné v zásadě rozdělit do dvou skupin. V té první jsou politici, analytici a novináři, na které auditorium klub zpravidla intelektuálně stačí. Potíž je v tom, že šíří tu pověstnou "blbou náladu" jak tomu říkal Václav Havel. Martin Kratochvíl má ve zvyku požádat každého hosta o optimistickou doušku na závěr večera. Mnohdy se to vůbec nedaří. Druhou skupinu tvoří naopak vzdělanci a odborníci s encyklopedickými znalostmi, mnohdy hned v několika oborech najednou. Potíž je v tom, že v auditoriu klubu způsobují pocit intelektuální nedostatečnosti. Typické představitele té druhé skupiny jsme v klubu měli minulé úterý (Pavel Kysilka jeho České sklo) a včera – předního kunsthistorika pana profesora Jana Royta, který ověnčen asi sedmi akademickými tituly, skutečně přijel na kole. Úvod byl věnován korunovačním klenotům, jež byly v nedávné době vystaveny, a proto je to velice aktuální téma. Svatováclavská koruna patří k nejstarším na světě (starší je například maďarská Svatoštěpánská koruna). Její současná podoba již neodpovídá té, kterou měl na hlavě při své korunovaci Karel IV. Byla později upravována, některé drahokamy vyměněny. Její jedinečnost spočívá v tom, že není jen korunovačním klenotem, ale zároveň relikviářem – obsahuje trn z Ježíšovy trnové koruny a svaté ostatky. Na otázku, jak je možné, že se ostatky vyskytují po celém světě a složením všech úlomků kostí bychom asi dostali hned několik Ježíšů, pravil, že nejde o jejich pravost, ale o víru.

Pan profesor pokládá období Karla IV. za éru obrovského rozmachu. Mládí strávil Karel ve Francii a s ním do Čech přišla řadu umělců, na které, jak říká pan profesor: "měl král Karel dobrý vkus". Přišli nejen architekti, ale i třeba významní hudebníci. Císař se nechal tehdejší Francií inspirovat a tím celkově pozvedl úroveň Českého království.

Diametrálně jiný názor má na Francouzskou revoluci, která jen bořila a ničila, aby nakonec sežrala i sama sebe a své protagonisty. Ani Napoleon nepatří k jím obdivovaným vladařům. Sice si podmanil skoro celý tehdejší svět, ale za jakou cenu! Věnoval se i rozboru slavného obrazu "Maratova smrt" od Jacquese-Louise Davida, který naprosto neodpovídá skutečnému průběhu revolucionářovy smrti. Několikerá výměna politického kabátu tohoto malíře ilustruje podle něj typický francouzský charakter.

Do protikladu dává naopak anglickou věrnost a statečnost, se kterou mnozí za své názory umírali. Na můj celkem naivní dotaz ovlivněný četbou Alexandra Dumase, zda byl kardinál Richelieu skutečně takový padouch, se smíchem pravil, že je to naopak politik, kterého je nutno obdivovat. Večery se ze zásady nenahrávají; pisatel tohoto reportu se omlouvá čtenářům, ježto nebyl schopen si zapamatovat ani polovinu toho, co bylo řečeno. Mimořádně zajímavý večer v optimistickém duchu. Moc děkujeme!